Při těchto prvních slovech cítím, jak na mne doléhá odpovědnost mého historicky prvního článku. Je tomu již sedm let, co jsem prvně usedl na loď a to konkrétně na naší vůbec první loď. Italku s anglickými kořeny, s obstojným podvozkem, ale nepříliš atraktivním vzhledem.
Není tedy od věci, že dnes píši článek o našich (pravděpodobně) posledních závodech letošní sezony. Závodech, na kterých jsme s mužnou slzou v oku předali naši první pořádnou loď mladým, nadějným migrantkám ze třídy 420.
A nyní vážení čtenáři a čtenářky tohoto článku, přátelé dobrého pití a stálého větru, letních podmínek a víkendového kempování se asi pustíme do (jachtařštinou obohaceného) článkyšťálu.
Doufám, že zde neprozradím nějaké obchodní tajemství, ale začnu naším příjezdem do samotného kempu (protože naštěstí nemám co říci o noční jízdě na nejslavnější dálnici v české kotlině) kde jsme byli mile přivítáni a v 00:01 již platili pouze sobotní noc. Na výběr místa jsme měli tolik prostoru, že jsem se až bál, že budeme závodišťálovat sami.
Ranní procházka na přihlášky, které předchozí týden v devět končily a tento týden v devět začínaly, mne naštěstí přivedla do cesty několika promrzlým závodníkům. Pravdou je, že nebyl teplíčkyšťál jako ve Slovinsku, ale na druhou stranu nás od rána vítal kvalitní větříčkyšťál.
Po rutinních ranních přípravách jsme se konečně začali srocovat u břehů rozbouřených vod, kde začalo hromadné rozumování o závodních podmínkách. Abychom si ale stále nestěžovali, že jednou fouká málo a podruhé moc rozhodlo se několik statečných vyplout a spojit tak možnost si zazávodit a otužit se.
Jak bylo slíbeno, tak se stalo a start v 11:30 se konal, povedl se a natěšení závodníci vyrazili první bóji vstříc. Nemůžu příliš mluvit za ostatní (kromě Jardy s Lahvanem, kteří se rozhodli, že se s ostatními už nebaví a závodili si daleko vepředu sami) ale po dobře rozjeté první stoupačce se pro nás zbytek rozjížďky stal hlavně bojem s větrem a jízdou na styl a dobrý vzhled.
Druhá rozjížďka již přilákala zbytek závodníkyšťálů aby se utkališťálovali v polevujícím větříkyšťálu o poslední možnost pohnout se v poháryšťálu. My jsme obhájili rozumný výsledek předchozí rozjížďky a v očekávání se těšili na další nášup.
Třetí a čtvrtá rozjížďka se pro nás nesla v postupně uvadajícím větru v postupně uvadajících výsledcích a tak jsme měli po čtyřech sprintech poměrně rozporuplné pocity, když jsme v brzkém odpoledni přistávali zpět na břeh.
Po kvalitním odpočinku jsme večer vyrazili vstříc víru velkoměsta. Poseděli s mohutnou výpravou v hotýlku na kopci, který na takový nápor nebyl připraven a s pobaveným číšníkem, který kmital, že jsme ani nestíhali pivišťály dopíjet. V průběhu večera se začala společnost tříštit vstříc sklípkům a jiným lokálům a proto i my vyrazili směr jakýsi konkrétní sklípek, jehož název si bohužel nepamatuji a kam jsme nikdy nedorazili. Zapadli jsme totiž do prvních otevřených dveřích kde jsme již zůstali a trochu jim pomohli se zbytečnými zásobami vín, která tam měli. Pojmenovali (tuším M-kařův) stan, naučili se mluvit slušně na ženy a pravděpodobně probrali současnou politickou situaci. Při návratu domů jsme se stavili na kus řeči ve známém lokálu bowlingišťálu a zapadli do postele k tvrdému spaní.
Druhý den se odehrál bez vážnějších akcí. Deka na obloze, lehce zvířené zrcadlo na hladině a bolehlav v mém hlavišťákovi. Netrvalo tedy dlouho a závod byl ukončen a lodě sbaleny (popřípadě prodány).
Za mne se tedy loučím posledním pohárem se sezonou a očekávám spolu s dalšími nové lodě (jak známo o 30% rychlejší), novou sezonu a nové večírky, ale hlavně stejnou partu!
PS: Proč jsem byl zvolen pro psaní tohoto článkyšťálku si nejsem jist, ale bylo to něco o definici podzimního jachtingu, kterou jsem mezi řečí a s pomocí nápadů ostatních stanovil asi takto; Zkuste si v lyžařském oblečení sednout v zimě do vany se studenou vodou, postavte k otevřenému oknu zapnutý větrák a nastavte si studenou sprchu do ksichtu :-)
Alkoholu zdar a plachtění obzvlášť
MaŠ
výsledky
video
rozloučení video