Druhé lipno - něco o vlacích atakdále

Tak nějak mi došlo, že už na nás došlo. Ale jedním dechem musím podotknout, že je to za daných okolností příjemná povinnost, protože jsme nečekali, až na nás přijde v třídní pisatelské hierarchii řada (pokud vůbec), ale šli jsme zasloužené odměně v podobě obligatorního článku naproti.

Nyní tedy k závodu. Naskočili jsme vlastně do rozjetého vlaku, protože když se fireballská obec shromáždila na víkend, někteří pasažéři – jmenovitě 29ery, 420ky a Cadeti – už za sebou měli čtyři páteční okružní jízdy. Jenže jsme bohužel naskočili v nešťastný okamžik: vlak zrovna začal zpomalovat před zastávkou, kde měl podle hlášení železniční správy strávit celý sobotní den. Inu, když se rozhodnete vydat na cestu, občas musíte vytrpět nějaké nepříjemnosti, než se ocitnete ve vytoužené cílové stanici. Štěstí se na nás cestující ovšem usmálo, takže jsme se ještě týž den kolíbavě rozjeli a kolem nás svištěl vítr.

Ke mně s Kubou nebyli průvodčí moc shovívaví, a protože jsme měli neplatné jízdenky, draze jsme to zaplatili – dokonce nás označil za „vocase“. Když jsme se z nemilých výdajů oklepali, chtěli jsme si jízdu užít, jak se patří. A k naší veliké radosti jsme záhy objevili volné luxusní kupé číslo jedna, ačkoli od třetího kupé dál bylo poněkud těsno. Řízení lokomotivy [jakýkoli záměr popírám, pozn. aut.] připadlo v ten den mašinfírovi Zippovi s topičem Jéňou (bez urážky), ale jak to vydejchali, na to se jich musíte zeptat sami.

No – co se železnice týče, myslím, že už by to stačilo. Mohl bych sice ještě přihodit nějaké kolejnice, výhybky a drezíny, ale spíš bych se jen opakoval, a to je nuda.

Karty byly před nedělí rozdány na každý pád zajímavě. Hlavní podíl na tom měl „zmíněný“ závěr druhé hry (nebo rozjížďky, chcete-li), kdy vítr zahlásil „El condor pasa change“, a každý se musel spokojit s tím, co dostal. Tak třeba Kubas se pak na břehu radoval, že udržel Top Ten, aby záhy zjistil, že byl odsunut na místo jedenácté, protože Šnajdříkovi byl chybně – či spíš vůbec nebyl – zapsán průjezd cílem. Těm, kdo si tím pekelným srocením při zkrácení na spodní bójce po karuselu neprošli a ani to z povzdálí neviděli, taky mnohé napoví, když prozradím, že první posádka měla po dvou rozjížďkách rovných devět bodů. Asi bychom našli jen hrstku posádek, které byly spokojené s oběma svými sobotními dojezdy.

Proto jsme chtěli v neděli svá pochybení – v některých případech nezaviněná – odčinit. Vítr se však rozhodl pořádně nás v tom vymáchat. Spásu mohla pro většinu přinést jen čtvrtá odjetá rozjížďka, která znamenala škrtání. Jakmile by se však do třinácti hodin stihla pouze jedna rozjížďka, závod by tím skončil (a to i k naší nelibosti).

Předpověď ale tentokrát nelhala a krátce po jedenácté, jak bylo slibováno, se po vodní ploše roztáhl vítr o síle 7-10 m/s, v nejvyšších nárazech naměřeno až 12 m/s. Odkroužili jsme jednu rozjížďku a netrpělivě očekávali příjezd poslední lodi do cíle a zároveň sledovali hodinky, protože třináctá hodina se kvapem blížila. Nakonec to vyšlo (připouštím, že možná bylo nějaké to očko přivřeno). Start proběhl za minutu dvanáct – což je divné, když první signál přišel přibližně ve 12:55.

Už mě nenapadá, jak tohle dílo dál rozvíjet, pokud nechci popisovat průběh poslední rozjížďky; a světe div se, to nechci. Proto vám hned teď sdělím, že celý tento příběh skončil pro naši posádku tím, co považujeme za happy end, a na výsledkové listině se nad našimi jmény objevila pouze dvě další – Milan Čáp a Filip Procházka, a nejbližší sousední jména pod námi byla Jiří Čechura a Jan Will. Osobně si myslím, že šlo o dobrou příležitost, kdy si vybrat první „bednu“ v sezóně.

Update (chvíli po zveřejnění článku): tak nějak mi došlo (a ověřil jsem si to!), že Milan ani Filous letos žádný příspěvek neposkytli, takže jsem to psal zbytečně.:-D Když on je pořád tak vepředu...

Za CZE 14551

Jirka