Exkluzivní Toušeňský pohár

Rozmarnější počasí, než jaké panovalo během šestadvacátého ročníku Toušeňského poháru v Poděbradech, byste v tří set šedesáti pěti dnech roku hledali marně. A to leckterého roku. Ráno poletoval sníh a nad jezerem namísto slibovaného větru vál pouhý vánek. Nicméně start byl v plánu až k polednímu, takže nebylo kam spěchat.

Zapeklitá a smutná majetková situace v poděbradském jachtklubu, nad níž běžnému smrtelníkovi zůstává rozum stát, místní neodradila a velkou měrou se zasadili o to, aby závod mohl na tradičním místě proběhnout. Lodě jsme si k vodě mohli dopravit přes sousední pozemek, a přestože s původním plánem na vybudování nového sjezdu do vody neuspěli, zareagovali rychle a v posledních dnech před závodem zhotovili dřevěné plovoucí molo, které, byť ne ideální, umožnilo dostat lodě na vodu. Za tohle úsilí musíme všichni účastníci smeknout a poděkovat.

Jako obvykle v Poděbradech, kde ostrov zkrátka nemůžete jen tak opomíjet, bylo zajímavým tématem, jak postavit trať. Ačkoli já jsem toho před startem nebyl příznivcem, uznávám, že roztáhnout při západním větru trať, co to šlo, a postavit bójky do tří rohů jezera s obeplouváním levobokem, se ukázalo jako asi nejlepší řešení.

A nyní se vraťme k tomu počasí. Vítr přišel, teda spíš chodil – ve vlnách, bez nichž by Poděbrady nebyly Poděbrady, ale protože měl oproti mnoha jiným dnům a závodům sílu, byl přeci jen o malinko jachtařsky přívětivější (rozuměj: k tomu, že by se lodě zcela zastavily v bezvětří a čekaly jedna na druhou, docházelo jen velmi zřídka v malém pruhu jezera v zákrytu ostrova). Že to s sebou přinášelo nespočet prostocviků, to už snad každý očekával. Na co se však asi málokdo dokázal připravit, byl chlad, déšť, sluníčko s vítanými hřejivými paprsky, zataženo, kroupy (třikrát!), a tak dále. Kdyby měl nějaký den definovat aprílové počasí, tento by byl žhavým kandidátem na prvenství.

Pozitivní bylo, že větrné vlnění vydrželo až do odpoledních hodin a mohli jsme ujet čtyři rozjížďky. Nám s Kubou se podařilo chytit rytmus a pravidelně protínat cílovou čáru jako prvním. Nutno dodat, že zejména Jarda s Pavlem se ze všech sil snažili, aby nám tohle břemeno směli přenechat (dvě trestné otáčky, Jardova potápěčská záda, další pokládky do vody…). Nerad bych se mýlil, ale domnívám se, že jsme dlouho zůstávali jediní, kdo se nekoupal, až se Kuba strachoval, že snad bude muset do sprchy. Poslední rozjížďka však přinesla nečekaný zvrat, větru i lodě, pro který jsme nebyli soupeřem, a nemilosrdně nás z prvního místa poslal do vody. Obrana nulová. Brzy vyšlo najevo, že přišel několikaminutový větrný nápor toho dne nevídaný, v němž se z Fireballů stávala splašená letadla. Už si nevybavuji, jak se to semlelo, ale i přes nabranou ztrátu jsme nakonec doletěli ke čtvrtému vítězství, byť mezi námi a Jardou s Pavlem v cíli rozhodovaly půlmetříky.

Asi tak hodinu po dojetí na břeh zavládlo bezvětří a hrubým odhadem pro dvou set padesáté sedmé se ukázalo (a znovu zalezlo) sluníčko. Ano, ten den měl opravdu vše.

Večer proběhl běžný večírek.*

Po promrzlé noci, kterou měli různí lidé různě dlouhou, se v neděli chtělo na vodu nejvíc závodní komisi. Potíž byla v tom, že ta má rozhodující slovo. Když nám oznámili, že to myslí vážně, zavolal jsem Kubovi, že by už asi měl vstávat, a hurá na vodu.

Vítr šel o trochu víc ze severu a v průměru možná mohl být i o malinko slabší, jak hlásala předpověď. A když se pro druhou rozjížďku i přesunula návětrná bójka, kolem níž se původně rozkládalo trestné území (tedy takové, které leckoho vytrestá), dalo se opět na Poděbradské poměry rozumně závodit.

Po výhře v první rozjížďce se nás Vojta zeptal, jestli už se nechystáme na naši poslední. No jo – pokud se odjedou jen čtyři rozjížďky a ve druhé zajedeme rozumný výsledek, tak potom už při dvojím škrtání nemusíme dál závodit. Nato jsme zvítězili i podruhé, a když se poté z řad soupeřů ozývaly hlasy, že by snad stačila už jenom jedna rozjížďka, zaváhali jsme, jak se k tomu postavit. Ale protože bylo teprve poledne, dohodli jsme se s Kubou, že ještě jednu rozjížďku pojedeme a pak se uvidí.

Hned jak jsme to rozhodli, mě napadlo, že právě proto se nejspíš konec naší slavné série nachýlil. A protože pravděpodobnost je neúprosná a někdy se prostě trefit musíte, měl jsem pravdu. V prvním kole přišla výrazná změna zleva, která vytáhla na první místo Milanose s Vojtou a nás odsoudila na čtvrté. A přestože jsme v jednu chvíli už čelo dojeli na kontakt, opovržení levem nás znovu vytrestalo a čtvrté místo na nás zbylo i v cíli.

To bylo ze závodění vše. Dojmů jsme posbírali, že by možná vydaly za závody dva. A na rozloučenou nám při balení lodí zasněžilo, prý abychom měli co sušit.

Vítězství tedy připadlo nám. Druzí skončili Jarda s Pavlem a třetí, díky vyhrané poslední rozjížďce, Milanos s Vojtou, kteří měli shodně bodů jako Řáno s Mildou.

Na závěr jedna alarmující zpráva (stalo se něco, co se ještě nikdy nestalo…): účastníkem obou částí Skiregaty – slalomu i závodu – byl z řad Fireballů jediný pan Lahvan. Tak se koukejte polepšit!

* Dobře, zase tak běžný nebyl, protože se jednalo o tajnou a „zcela netušenou“ ;) oslavu mých narozenin – takových, kdy první číslice věku oproti předešlému roku poskočí o jednu cifru výš (deset už mi bylo a sto ještě ne, tak snad tento popis pochopíte). Tímto ještě jednou děkuji organizátorům i všem zúčastněným za pěkný večer!

Výsledky zde: http://jachtklubtousen.cz/attachments/221201_12_cz.htm

Fotky zde: https://www.facebook.com/media/set/?vanity=jachtklubtousen&set=a.113344224667868