Legenda Vo Vohňokoulovi

Tak, jak ji pro vás objevil a sepsal Jirka Šindýlek

Vohňokoul je starý slovanský pohanský bůh, který nosil radost a uspokojení lidem, kteří se nebáli živlu přírodních, zejména vodních a povětrných, a rádi se v nich potáceli. Protože jej nenažranec Neptun svým trojzubcem vyšťouchal ze všech moří, usídlil se v České kotlině, na kterou je Neptunův trojzubec komicky krátký. Vohňokoul pomáhal Perunovi s větry a záplavami kol českých rybníku, protože se rád cachtal. Obzvláště jej přitahoval zejména největší český rybník Blata u Poděbrad a navíc mohl z pahorku Voškobrh dělat na Neptuna dlouhé nosy a jiná potupná gesta. A tak se tady taky usadil. Zdůrazňuji, že se neusídlil u Nymburka, ale u Poděbrad. U Poděbrad!

Po Bílé hoře, v rámci rekatolizace Čech a s nástupem jediného Boha v Čechách odchází Vohňokoul do ústraní a věnuje se jen svým zálibám. Sem tam dá o sobě vědět, ale jinak je dnes Vohňokoul málo známý.

Poznámka: Jedno potupné gesto se ujalo po celém světě. Zdvihnutým prsteníčkem Vohňokoul naznačoval Neptunovi to, že mu bude svým nejsilnějším prstem dělat díry do jeho oblíbených lodí a potápět je.

Když Vohňokoul viděl, jak slibně se ve světě rozvíjí jachting, nemohl si tyto pošetilce neoblíbit. Nejvíc se mu líbilo, jak si pochvalují jeho větry a dokonce prosili o větry ještě silnější a naopak bezvětrnost je skličovala mnohdy až do úplné opilosti. Jachtaři mají rádi vodu a větry velebí. No, o takovýhle materiál musel Vohňokoul pečovat a stal se jejich ochráncem.

Vohňokul obcházel zručné truhláře a vnukával jim skvělé nápadité lodní konstrukce. U pragmatických Čechů zpočátku však pohořel. Ti jeho skvělých konstrukčních nápadů využili pro stavbu králikáren a chlívku k chovu drobného zvířectva. Maso bylo pro Čechy lákavějším doplňkem k pivu, než loď. Inteligentní Vohňokoul pochopil, že nemá cenu soutěžit se svými pragmatickými božskými kolegy Pivošem, Masošem a Klidošem. Rozhodl se po konstruktérech lodí poohlédnout v méně utěšených krajích.

U pracovitých němců to docela šlo. Podařilo se mu vnuknout německým loďařům konstrukci o-joly, ale když militaristi šlohli Vohňokoulovy inspirace pro potřeby vojenského námořnictva, vykašlal se na ně, a jak vidíme, dodnes mají utrum.

V Americe se Vohňokoulovi také dařilo, dačmen a star se mu docela povedly. Jenže pivo místní kvality mu moc nesedělo a místo roztomile se radujících lidí byli všichni nějak tak synteticky happy, proto šel zkusit štěstí do Francie. Ve Francii se Voňokoulovi docela líbilo. Dobré víno otevřelo inspiraci až za hranici božskou a tak vznikly třídy 420 a 470. Když Vohňokoul vystřízlivěl, nijak své dílo nekomentoval a mlčky odešel do Anglie. Po společné cereální inspiraci ve formě whisky vyslyšeli kontruktéři Vohňokoulovy inspirace a zdařila se jim dokonalá loď, kterou nazvali po jejím inspiračním zjeviteli, čili ideovém tvůrci Vohňokoulovi - v překladu jednoduše - voheň a koule = fire ball - fajrból (piš fireball).

O Vohňokoulovi se neví, že měl úspěchy i v jiných oblastech. Byl propagátorem zdravého způsobu života dávno před vznikem ekobyznysu. Vohňokou věděl od jachtařů, že zdravá koupel v chladivé vodě bystří smysly, upozorňuje na všemožné chyby a opomenutí, nebývale posiluje mrštnost, opravuje vady v sebevědomí, tříbí slovník pro zvládání krizových situací, vyvolává správné návyky dodržování pitného režimu, prostě šlechtí ducha i tělo. Na žádost svého přítele boha Radegasta, vnuknul jeho obdivovateli a příznivci soubornou lukrativní metodu chladných léčivých koupelí, samozřejmě na základě

jachtařských zkušeností. Příznivec Vincenc, což bylo neuměle sudetoněmecky přeloženo na „Priessnitz Vincenc“, se stal s touto metodou slavný.

První fajrák (čti fajrból, piš fireball) měřil necelých 15 metrů, přesně 14,79 mm, tzn. že byl přesně 3 x větší než dnešní fajrák. Byla to famózní loď, která pro potřeby rychlého pohybu po Evropě a okolí (tím myslím svět) měla některé vychytávky, o kterých se nám může jen zdát a na které angličtí kopírovači a konstruktéři bohužel dodnes nestačí.

Předně to byla sedmimílová kavitační ploutev, což je vodní náhrada z pohádek běžně známých sedmimílových bot. Ta umožňovala postupným vysunováním zvýšit rychlost lodě až na 7 mil za minutu, prostě ohnivá koule. Mnozí fajrbolníci to po Vohňokoulovi kopírují dodnes.

Pro přeskakování, Vohňokoulem pohrdavě nazvané „vodní špíny“, čímž myslel plovoucí klády, mrtvý dobytek, kanoisty, lávky, nízké mosty a jiné překážky a také hráze a souše mezi vodami, mu sloužila přídavná plachta tzv. „špíňák“, zejména jeho model R (čti er). „Špíňák R“ umožňoval lodi vznést ji do výšky 20 metrů i více. (Frajeři kiteři mají co dohánět.) Do angličtiny byl název plachty „Špíňák R“ převzat jako „spinaker“.

Jednou, když Vohňokoul na Máchově jezeře opravoval něco na stěžni, položil plachtu do maliní a borůvčí na břeh. Jak tak seděl na špičce plachty, aby ji nezvedl vítr, rozmačkal pod plachtou maliny a vznikl tak červený flek velikosti otáčejícího se neposedného Vohňokoulova pozadí. Tento znak na památku jeho návštěvy na Máchově jezeře nosí fajrbóly dodnes.

Důkazem Vohňokoulova světového věhlasu a zbožňování je vidět výrazně v Indii, kdy si Vohňokoulovy vyznavačky zejména z povodí Gangy a Brahmaputry malují na čelo fajrbólský znak a v neposlední řadě Japonci, kteří mají Vohňokoulův znak i na vlajce. Japonští bojovníci také s Vohňokoulovým puntíkem na bílém šátku omotaném kolem hlavy (symbolika Vohňokoulovy plachty) podnikají ty nejstatečnější skutky. A celosvětově známé zbožné spínání rukou má svůj původ ve zbožném sevření posvátné Vohňokoulovy plachty mezi dlaně. Sepětí rukou znamená vlastně: „Nyní se držím posvátné Vohňokoulovy plachty a jsem v přímém spojení s ním“.

Pro úplnost bych chtěl ještě připomenout, že rychlost Vohňokoulovi lodě (prvního trojnásobného prafajráka) byla tak v prvorepublikovém Československu proslavená, ctěná a inspirativní, že i Československé aerolinie dostaly značku O.K. V době národního obrození (lidově vobrození) se dbalo na čistotu a krásu českého jazyka a proto byl Vohňokoul zespisovněn na Ohňokoula, ve zkratce O.K., naše aerolinie.

Závěrem bych chtěl ještě upozornit na důvod, proč nebyly fajrbóly uznány olympijskou třídou. Je vám zjevně na pozadí jasný negativistický vliv žárlivého Neptuna. Proto bych chtěl na tomto místě poděkovat Karlovi Kýhosovi z Dobřichovic, který svým velkorysým gestem dokázal Neptunovu žárlivost významně zmírnit. Svého milovaného, Berounkou hýčkaného fajráka, pojmenoval „Neptun“. Copak se teď může Neptun na fajráky zlobit, zejména na fajráka Neptuna? Nemůže. Akorát cítím tady Neptunovu potutelnost, protože se mi stále nedaří Karla předjet.