MISTROVSTVÍ NERATOVIC

Po sérii nevýznamných zářijových závodů (namátkou pohár ČR, mistrovství Evropy a mistrovství ČR) jsme se všichni konečně dočkali závodu nejvýznamnějšího v kalendáři všech světových jachtařů – mistrovství Neratovic. Z důvodu některých pracovních absencí jsme spřáhli síly s Vojtou a usedli společně do schiffu.

Nevěřím, že by snad někdo nevěděl, o jaký závod se jedná, ale pro jistotu:

·         místo konání – pískovna Tišice (těsné sousedství Spolany [Doplnění Vojta: s.r.o.])

·         délka závodu – jeden den (víc by nikdo nevydržel)

·         počet večírků – dva (ačkoliv letos byl vlastně jen jeden)

·         počet ostrovů – jeden (s Vojtou jsme si ho cvičně objeli, protože navigačních tréninků kolem ostrovů není nikdy dost)

·         obvyklá podoba závodní komise – stožár na břehu uprostřed džungle (letos si to duo rozhodčích Brok – Tonda ulehčilo zprovozněním motorového člunu s motorem o síle 5 kW)

·         počet zážitků – není to tajemství, je jich nepočítaně

·         dress code – black tie, či white tie (i na vodě!)

V 10.00 příjezd na parkoviště, v 11.00 nástup, v 11.30 párek a pivo (Brok na nás byl hodnej a dal nám tam AP, aby nám nezaskočilo) a kolem tak 13.00 jsme vyrazili na vodu. Větru nemnoho, ale jednu rozjížďku jsme obkroužili. Nechytili jsme první dva poryvy, což se neblaze podepsalo na našem výsledku, který tak činil 4. místo z 5 lodí [Doplnění Vojta: pořád je to top-ten!]. Nutno podotknout, že v rozjížďce jsme stihli svést několik rodinných soubojů (což není tak těžké, když na první lodi seděla Míša Jedlička s Léňou, na druhé taťka Řáno s Gempíkem, na třetí Dick se Zuzkou, na čtvrté já s Vojtou a na páté Lukáš Svoboda s Míšou Štrunc).

Komise nelenila a poslala nás i do druhé rozjížďky, leč ještě před příjezdem na první bójku usoudila, že tak moc nás trápit nemusí a sekvencí signálů “dva hvizdy – AP vztyčeno na tři femtosekundy – AP dolů – třetí hvizd” nám naznačila, že rozjížďku přerušila. Protože se závodu neúčastnili žádní nýmandi, všichni jsme pochopili, o co jde, a vyrazili směrem ku břehu.

Na břehu jsme se mírně osvěžili zlatavým mokem, šumivým vínem, řízkem a štrůdlem, protože shodou náhod (no, dobře, zas taková shoda náhod to nebyla) na tišické pískovně zároveň probíhalo
i zapíjení vnoučete Marka Lence (pamětníci si možná vybaví, o koho jde) a kolem 16.00 jsme vyrazili zpátky na vodu, neb jak to tak ve velkých jachtařských revírech bývá, přišla odpolední bříza.

Poslední možná výzva byla v 17.00, ale stihli jsme tam vecpat dvě rozjížďky (výzva té druhé byla asi tak v 16:58:53). Veškerý vítr se dral z levého koutu Tišic (dokonce takový, že můj drahý kostaník ve světle kapučínovém obleku a zlaté kravatě několikrát vylezl na hrazdu, nikdy to nezapomněl doprovodit hlasitým zvoláním “HRAZDA!”, což já jsem nikdy nečekala a vždycky jsem se strašně lekla) [Doplnění Vojta: strašné leknutí se u Johanky projevuje záchvatem huronského smíchu], takže to chtělo odstartovat od bójky a dojet na lay-line. Nutno podotknout, že odstartovat od bójky a dojet na lay-line trvalo asi tak 45 vteřin, takže zas tak velkej výkon to nebyl :). [Doplnění Vojta: sice byly rozjížďky velmi rychlé, ale i tak byl prostor na různé vtipné rozpravy. Kupříkladu ve zrušené rozjížďce Jája po ujetí cca 1/3 první stoupačky přišla s návrhem, že pokud vítr vydrží o této ‚síle‘, tak další stoupačku vezmeme přes občerstvovací stanici (výše zmíněná zapíječka na tribuně přímo nad vodou)].  V první rozjížďce jsme se chvíli mydlili s taťkou Řánem, ve druhé rozjížďce s Léňou a MíšoMatyášem, ale z obou jsme zvládli udržet za jedna, tedy i celkově.

Co závěrem? Závod pěkný, večerní posezení též, rozloučení se sezonou důstojné.