Mistrovství světa 2013 - Slovinsko, Portorož

Přesně ve čtyři hodiny ráno, kdy vycházím z domu, přijíždí kapitán Roman. Vzápětí z rozjezdového autobusu přicházejí obtěžkáni zavazadly i kapitán Ondra s Kájou. Naložíme tašky, spacáky a batohy, a vyrážíme na 650km dlouhou cestu do Slovinska.
Postupně se střídáme za volantem a na místo určení doráží kapitán Ondra, který si nemůže odpustit efektní entree. Už na dálnici auto hlásí dojezd 40km, ale on furiantsky míjí dvě benzínové stanice („Jejda, tady už sjet taky nestihnu!“), abychom do Portorože přijeli s orosenými čely, protože nám vypnul klimatizaci a zakázal otevřít okénka. Tím bychom totiž narušili kontinuitu obtékání vozidla vzduchem ) „Nezastavuj, NE, teď se budu muset ZNOVU rozjíždět,“ kvílí před kruhovým objezdem nad Portoroží.

Jediný klidný je kapitán Roman, protože věří, že nádrž i hlásič dojezdu musí počítat s rozumnou rezervou. Vzhledem k tomu, že jsme v Portoroži natankovali přes 50 litrů nafty a že výrobce deklaruje objem palivové nádrže na 55l (ovšem s tím, že možná odchylka je až 17 litrů, snad do plusu), mohli jsme si ta okénka klidně otevřít )

Závodní komise prý vyhlásila, že proměřování lodí a plachet se koná do 12 hodin. My k hangáru, v němž probíhá, s vozíkem naloženým loděmi dorážíme za 4 minuty dvanáct. Ještěže jsme na jihu! V hodinové přestávce, kterou závodní komise stráví na obědě, v klidu lodě sundáme z vozíku, vybalíme z perseniků a zbavíme všech provázků a dalších propriet, s nimiž nelze loď převážit.

Všechno se zdá v pořádku, dokud měřiči nezjistí, že – hrůza – máme v lodi vodu (no jak by ne, když polovinu cesty pršelo) a že i po vylití je Orca nějaká těžká. Má 91kg, a to je prý mnoho. Nakonec nám pánové uvěří, že jsme toho nedocílili nepovolenou zátěží, a propouští ji do závodu.

Vzápětí ovšem dochází k dalšímu zádrhelu, když slovinská závodnice Zubatka, která zde proměřuje plachty, prská, že není možné, abychom měli druhý ze spinakrů s jiným číslem než tím na hlavní plachtě. Trvá na tom, že číslo, které má na hlavní plachtě loď kapitána Ondry a Káji, budeme muset přeškrtnout, čemuž se mi nechce věřit. Přeškrtat lihovou fixou téměř nový spinakr?? Rozhodčí Andrew, na kterého nepokrytě dělám zoufalé oči, nakonec souhlasí s tím, že jej škrtat nemusíme, pokud jej použijeme jen v případě nouze či poškození spinakru prvého.

Vzápětí stejnou procedurou procházejí Ondra s Kájou, kteří mají pro změnu první ze spinakrů popsaný číslem naší lodi. Lihovou fixu jim neodpustí ani Andrew a shánějí ji po všech čertech, vlastně po v sobotním odpoledni zavřených obchodech.

Poté, co jsou naše lodi i plachty orazítkovány a olepeny proměřovacími nálepkami, se odjíždíme ubytovat. Jen co si zabere postel, upadá kapitán Roman v pět hodin odpoledne do spacího kómatu. My ostatní začínáme připravovat večeři, přičemž během prvních deseti minut, kdy sedíme v kuchyni, se nás pokusí zaživa sežrat několik krvežíznivých a obzvláště vytrvalých komárů. Navrhuji mého kormidelníka probudit k večeři, ale protože se nám to nepodaří, necháváme ho být.

S nohama položenýma na zábradlí terasy si jako zákusek dáváme hroznové víno, které nám šlechetně dovoluje z pergoly česat paní domácí. Koukám na pomalu se v pozdně letním soumraku rozsvěcující portorožský záliv a teprve teď mi dochází, že jsem vlastně na dovolené )

Probouzíme se do krásného letního rána. Na snídani si připravujeme výživná míchaná vejce na cibulce, do nichž přihazujeme i maso, které včera kapitán Roman nepovečeřel. Na devátou máme být v marině, ale na lenošnou snídani na terase nám zbývá dost času.

V restauraci Laguna, kde je zázemí rozhodčích, sepisujeme žádost o povolení použití spinakru s jiným číslem. Při skippers meetingu, na který se dostavujeme všichni v 11 hodin, si na zdejší vývěsce můžeme přečíst, že použití spinakru je povoleno. Ovšem i přesto, že jsme se v žádosti výslovně odkázali na Andrewa, číslo na něm dle červeně připsaného komentáře musí být přeškrtnuto, aby rozhodčí náhodou nespletlo. Rezignovaně se ptáme Káji s Ondrou, kde mají tu modrou lihovou fixu.

Dozvídáme se, že oproti mistrovství Evropy, které zde proběhlo minulý týden, jsou pro závodníky (ve dvojnásobném počtu) připraveny celé dvě svážny, po nichž lze lodě dopravit do vody. S údivem zjišťujeme, že jsme si docela náhodou přistavili Orcu k té správné, levé. Představuje se nám rozhodcovský tým, z nějž výrazně ční zejména rozhodčí Šedovlas, Plešoun a zasloužilý meteorolog, Chorvat Tonko. Vedle nich pak ještě Ondrova favoritka Katarina, jejíž široký úsměv jistě nedal spát nejednomu závodníkovi ) Tonko vypadá, že permanentně popíjí rakiji, jeho předpovědi jsou stručné a dost vtipné, ale přesné.

Po oficiálním zahájení míříme k lodím. První start má být ve 12 hodin, akorát se stíhám převléci do neoprenu a neoprenovým bot, a opásat se hrazďákem a záchrannou vestou. Na ruce si nasazuji fešácké nové rukavice, v nichž jistě budou mé dlaně jako v bavlnce. Připínám si profesionální hodinky, na nichž předchozí čtyři jsem se učila časovat start, a už jsme obklopeni loděmi dalších závodníků, kteří se tlačí na svážnu.

Vyjíždíme z mariny do vod zálivu a Kormidelník přiznává, že teprve teď pociťuje tu závodnickou radost, o níž kapitán Ondra básní již od včerejška. Víme, že to před ním za žádnou cenu nesmíme přiznat nahlas )

Přestože v marině se málem nepohnul ani lísteček, v zálivu pěkně fouká a moře kolem nás se zdatně vlní. Zalituji, že jsem si nevzala bundu a nechala se vyhecovat Ondrovými řečmi o tom, že bych si měla vzít sucháč (suchý oblek, pod nějž se lze normálně obléci a ani při pádu do vody do něj nenateče), když je takové vedro. Tričko s krátkým rukávem je mokré raz dva a větřík, který tu fouká, není žádný teplý pasát.

Rozhodčí na začátku startovací procedury vyvěšují vlajku „O“ (pumpování spinkarem dovoleno), která ovšem v našem případě znamená spíše „O život“. V první rozjížďce si živě vybavuji mé první svezení na moři. Přestože již nemám takový strach jako tehdy, zdá se mi, že si to svištíme vyznačenou tratí ukrutnou rychlostí. Nejsme sice tak rychlí, abychom se dostávali do opravdu hromadných skrumáží na bójkách, na boční vítr však mám otěže spinakru co držet i v bezvadných rukavicích. 66. místo ze 79. startujících lodí není na první rozjížďku, před níž jsme navíc letos příliš nepotrénovali, špatné. Několik chybiček se nám tam přece jen vloudilo )

Obávám se, že druhou takovou rozjížďku nemohu přežít. Naštěstí je mi Poseidon milostiv, vítr se trochu utišuje, a tak si druhou rozjížďku můžeme opravdu užít. Snažím se vyvažovat, co to jde a vést spinakr s co nejmenšími rychlostními ztrátami. Držíme se davu a zjišťujeme, že soutěžní posádka dvou slovinských (čti sloninských) blondýn má nejen růžovou hlavní plachtu, ale taky dost nesympatické závodní manýry. Na bójkách ječí jako by je na nože brali a vůbec se chovají, jako by jim to tu snad patřilo.

Nad očekávání se ani nemotám do otěží, a s 54. místem v cíli jsem v zásadě spokojena. Ovšem ještě víc jsem spokojena s tím, že mi Kormidelník mezi rozjížďkami přenechal svou bundu, v níž sice vypadám o pár čísel rozložitější, avšak již nemusím zatínat pěsti, aby se mi netřásly celé ruce )

Při příjezdu na břeh poznáváme, že dvě svážny jsou pro osmdesát lodí skutečně málo. Chytám se kůlů u nichž kotví po stranách kajutovky a snažíme se skasat hlavní plachtu. Nakonec se probojujeme na bok svážny, zdá se však, že se mi nepodaří vystoupit z lodi. Zchladí mě až proud tryskající z hadice se sladkou vodou, kterou sprchujeme prosolené lodě i své svršky.

Útěchou mi ovšem je, že na závodníky u hangáru čekají hrnce plné horkých těstovin a pípy, z nichž do kelímků prýští točené pivo Laško. A život chutná lépe ) Po prvním dni jsme 62., a před tím, než upadneme do postelí, jsme tak maximálně ochotní si s neúnavnou Domčou zahrát dětský Carcasson a dvě partičky karetní hry Uno. Kdybych nebyla tak dospělá holka, šla bych klidně spát dříve než to pětileté torpédo. Nakonec to bylo jen tak tak )

Na snídani si dáváme vejce na měkko podle kapitána Ondry alias pana Pohlreicha. Kája vymýšlí sofistikovanou metodu, při níž z piv, která rychle zchladí v mrazáku, vytvoří chladící médium do ledničky, která nám zrovna moc neledničkuje.

V první rozjížďce se nám podaří parádně odstartovat, a dokonce ještě na halzovací bójce se držíme hlavního závodního pelotonu. Ovšem při souboji se spinakrem se opět ukazuje, že mám ještě co potrénovat – předjíždí nás dobrá polovina závodního pole, která byla dosud za námi. Sedmdesáté místo při dojezdu tak není příliš překvapivým výsledkem.

Mezi rozjížďkami se rozhodnu otestovat vychytávku nového neoprenu – rozepínání na zip mezi nohama. Stud stranou, je jasné, že tu nikoho v okruhu sto námořních mil můj polonahý zadek nezajímá, a já bych nerada dopadla jako Tycho de Brahe. Visím z lodi ve zcela nedůstojné pozici, ale výsledek popravdě vynaložené namáze odpovídá pramálo.

Ve druhé rozjížďce se nám daří daleko lépe a radostněji, já pumpuji na zadní vítr spinakrem jako vzteklá a pouze když slyším motor člunu závodní komise, tvářím se hrozně nenápadně. Konečně jednou taky na něčem vyděláme, zde konkrétně na pravém křídle. 55. místo se nakonec stává naším nejlepším dojezdem v šampionátu, což ale ještě nevíme ) Musíme se smát, když na jedné bójce žádá Kormidelník postarší Irku o místo slovy „Could you kindly…“ a ona ve stejném duchu odpovídá „Yes, of course,“ a my jejich loď vzápětí se zdvořilým „Thank you very much…“ předjíždíme. To je něco jiného, než uječené růžovky.

Po příjezdu na pevninu se jdu odsolit a zkulturnit do zdejších luxusních sprch a po návratu zjišťuji, že kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Pasta došla! Urvu alespoň pivo, ale i to je jedním z posledních. Postavím si ho vedle lodi, abych si jej vzápětí sama skopla a vylila během balení Orcy do perseniku. Ach jo! Navíc nám Kája při balení prozradí, na jakou strašnou věc si právě vzpomněl – ty piva ráno v mrazáku zapomněl! Hrůznou informací ještě korunuje barbarským dovětkem „Ale no tak co, vždyť je tojenom pivo.“ Alkoholicky gramotné části našich posádek – já s kapitánem Ondrou – nejsou schopny slov. U mně se stav němoty nelepší ani když klukům při pomoci s balením zahodím (a už nenajdu) závlačku od výtahu na kosatku. Jsem vážně unavená.

Řeč se mi ovšem obratem vrátí, když se nás kapitán Ondra ptá, jestli jsme viděli ty obrovské medúzy, co tu po zálivu plavou. Popírám to, ale Kormidelník přikyvuje. „Jsou fakt hnusný, hnědý a takový obrovský,“ přibližuje mi je kapitán Ondra, „chapadla mají tak metr dlouhý…“ Otáčím se na Kormidelníka. „Tys je viděl? A to jsi mě nechal strčit zadek do vody?? To se mi snad jenom zdá!!!“

Po cestě do apartmánu se zastavujeme v pekárně, kde propadáme se zraky zamlženými hladem pocitu, že bychom ji vyjedli kompletně celou. Nakonec se spokojujeme s plněnými horkými burky a obřími krémovými zákusky. Kája, který si je vědom svého selhání, chystá svému kormidelníkovi do sprchy jedno z pouze nachlazených piv, které se mu už do mrazáku nevešlo.

Do postele opět upadám uzemněna dvěma pivy a partičkou dětského Carcassonu prakticky polomrtvá. Tomu prý se říká aktivní dovolená )

Zdroj: http://lsbyc.yachting.cz/

foto: https://picasaweb.google.com/112549331196089697661