MISTROVSTVÍ ŠVÝCARSKA Hallwilersee   16.-20.10.2019

23 Bólů po jednom z Čech, Německa a Itálie

Čas od času rád napíšu o nějakém závodě, zvlášť když jsme se ho s Dominikem nakonec zúčastnili jediní, a tak vlastně ani nic jiného nezbývá. Je totiž jasné, na koho by padl výběr.☺

Co tomu předcházelo. S Šéďou jsme MS v plánu neměli, ale jelikož jsem jaro vynechal, tak se mi do Švýcarska chtělo, baví mě poznávat další jezera v příjemné společnosti. Už jsem to chtěl zabalit, neboť ti, co jsem je oslovil, tam měli jet sami, nebo už jim tato sezóna připadala dostatečně dlouhá… Nakonec jsem se ale na posledních Boleváckých závodech jako náhradník svezl s Chrastím a tak mě  bavilo tahat za provázky, že pak večer na baru slovo dalo slovo a domluvili jsme se s Dominikem Dragounem odvedle, který k článku přispěl svými komentáři v kurzívě.

Už nás nezviklala ani informace od Jéni, že nakonec nejede kvůli špatné předpovědi vlastně nikdo, jen jsme ke koloběžkám přibalili dvě silničky. Obecně myslím, že trend ježdění na závody podle aktuální předpovědi by nás do budoucna mohl dost mrzet, přece se rádi bavíme společně i jinak, na předpověď můžu sám jezdit na prkně, nikdo pak nemusí plánovat rok dopředu termínovku a organizovat závody… Jako někdo, kdo se organizaci občas věnuje (ač v malém měřítku), můžu potvrdit, že když lidi nepřijedou na poslední chvíli, má se na to člověk chuť vy víte co.. Ale svým způsobem to na zahraničních závodech, kde je cesta daleká a peníze nemalé chápu.

 Ubytko jsme měli domluvené na privatu ve vedlejším městečku, kam jsme se dopravovali na koloběžkách. Dorazili jsme tam před půlnocí, dali pivko a šli do pelechu. Ve čtvrtek bylo krásně, tak jsme se v klidu připravili a šli na pivko do klubu, který je díky moderní přístavbě velmi útulný s příjemnými lidmi a prima občerstvením.  Po zahájení se na nic nečekalo – bohužel ani na vítr, a rozhodčí – mírně snědý, později přejmenovaný na „Kokoti II“ – pamětníci italského ME vědí – zavelel na vodu. Tam jsme se zbytek odpoledne motali a nakonec nás přece jen propustil a my se tak mohli věnovat frei bier, což nám ostatně celý pobyt šlo – nejen frei - velmi dobře.

Páteční ráno jsme výhledem z apartmánu na zamlženou nehybnou hladinu vyhodnotili tak, že nemáme kam spěchat, nicméně po příjezdu do klubu jsme našli všechny závodníky v čele s Kokotim se svěšenými plachtami na vodě. Už s tím nešlo nic dělat, tak jsme si u kávy a pivka počkali, až je to přejde a vrátí se na břeh. Takovýchto výjezdů jsme se toho dne zúčastnili ještě asi třikrát, se stejným výsledkem. Nakonec jak jsme později začali, tak jsme dříve skončili, vykouklo totiž slunce a my měli místo frei bier v plánu zajet na kolech do Luzernu k jezeru, na kterém jsme závodili na MŠ v Brunnenu. Dost jsme tím všechny zaskočili, dokonce nás i po telefonu sháněli, nejsme-li nemocní. Silničky letěly jako blázen, a tak jsme těch 35km po rovince dali za hoďku, prohlídka, pivo a zpět. To už byla ale tma a ke konci začalo pršet, takže jsme i trochu zabloudili a po 80km skončili do ježka u piva v klubu.

Pršelo celou noc i ráno, opět jsme vyhlédli při míchání vajec z okna kuchyně a plánovali – tak, jak se na dovolené má, že si po snídani půjdeme ještě zdřímnout. Leč na hladině zčeřené pruhy deště, bez pohybu těsně nad hladinou se nacházejících mračen páry, se objevil motorový člun. Ok, vyrazili jsme a pozorovali vyjíždějící Firebally. V klubu jsme sušili hadry u krbovek, dali si kávu, pivko a čekali, až se nám kamarádi vrátí. A tak se i stalo. Nicméně klid zbraní netrval dlouho a už jsme byli zase na vodě. Tentokrát se ale z jižního směru od hor objevil vítr, který postupně zesílil v celkem pěknou rozjížďku, ve které jsme po špatném startu a následným podjetím všech na zaďák, dojeli třetí. Možná bychom stihli i dvě, ale rozhodčí se tak intenzivně věnoval svému frklíku, který neustále svíral v ruce a podle kterého vše řídil, že Seto nestihlo. Stihli jsme tedy start, ze kterého jsme umotali stoupačku o parník před ostatními, ale zdechlo to úplně a po půlhoďce pohopil i on, že to nemá cenu a odtáhli nás na břeh. Než jsme si stačili odskočit, další závan větru – tentokrát ze severu, tedy opět podél jezera a už jsme zase vyrazili. I tento směr nakonec znamenal celkem slušný vítr, prý je tu nejlepší – když pominu názory většiny, že na Hallwielersee prakticky nikdy nefouká – pak věř předpovědím! Po několika opakujících se zvláštních rozhodnutích a manévrech pana Frklíka se nakonec podařilo odstartovat a dojet tři solidní rozjížďky, kdy v první jsme netrefili křídlo a skončili 11, pak jsme se ale poučili a málem dali dvě dvojky. Dokonce jsme i chvilku měli kontakt s Claudem, který, ač stejně jako Christina neměl zpět z Kanady svoji loď, sázel klasicky jednu jedničku za druhou.

Zajeli jsme se zkulturnit a vrátili se do klubu akorát na frei bier, po kterém následovala večeře ve vedlejším hotelu, pak ještě pár piv v klubu a snaha co nejvíce konverzovat.

Do posledního dne jsme tak nastupovali z druhého místa, a tak jsme tentokrát byli v klubu včas. Nedočkali jsme se ani dalšího zoufalého pokusu, udělalo se hezky a bezvětří bylo dostatečně jasné.Dali jsme si poslední pivko a počkali do 13:15, kdy pan Frklík závod zastřelil a udělal tím snad první dobrou věc jako rozhodčí.

Za mě je důležité, že jsme ve Švajcu zanechali stopu. Na baru nás zdravili slovy- Hallo, zwei bier? Na vodě a svou cykloprojížďkou jsme jim ukázali, že nejsme jenom ochlastové. A hlavně, těch pár mladejch (tak 3 lodě), který jsou podle mě naděje na záchranu Švýcarskýho Fireballa, se s náma podle mě dobře bavilo a je naděje, že by se mohli přîští rok ukázat u nás. Když uvidí, že to není jenom loď pro starý páprdy (čest všem páprdům, jste frajeři, ale generační obměna je nevyhnutelná), třeba jich bude za rok víc. Tedy jinak- Díky, Martine, že jsi mě vytáh, bylo to supr.

Příští rok, kromě tradičního Mammernu, bych rád na MS do Davosu, kde prý vítr mají pořád!

M-kař