OSTROVNÍ MISTROVSTVÍ

Původně jsem vůbec neměl v plánu článek z našeho osamělého zájezdu psát, ale byl jsem o něj požádán, a k vlastní škodě jsem si o týden později na onu žádost vzpomněl a článek se mi začal v hlavě tvořit. Výsledek můžete posoudit sami.

Po zpackaném – abych se vyhnul vulgarismům – mistrovství ČR na Nových Mlýnech se mi popravdě ani do Anglie moc nechtělo. Že na tamní mistrovství pojedeme, jsme se s Kubou rozhodli jen o týden dříve při návratu z italského ME, a to i přesto že se nám nepodařilo sehnat žádné kumpány, kteří by si ten výlet střihli s námi. Lákadlo větrných a deštivých Britských ostrovů jednoduše zvítězilo nad zdráháním platit celou cestu pouze ve dvou, včetně trajektů, jejichž cena je nyní oproti minulosti dvojnásobná.

Po třech proflákaných dnech a jednom dni závodění ve slabém větru, který se nám nevyvedl podle představ (opět se zdržuju vulgarismu), jsem byl nejen otrávený z neúspěchu, ale ještě jsem si říkal, zda u ostrovních přátel nedopadneme podobně. Totiž podle předpovědi pro Hayling Island, kde se UK Nationals jelo, mělo po dobu závodu foukat, což naší posádce bezesporu svědčí víc než slabé vánky, ale potíž vězela v tom, že foukat mělo až příliš, a pokud by se podmínky ještě o malinko víc zhoršily, hrozilo, že si loď ani trochu nezasolíme. Všechno jsme však již měli zaplaceno, takže na žádné couvání nebyl prostor.

Cestu z Nových Mlýnů, poté co jsme v Košvicovic haciendě přesedlali z Avie do Bory, jsme si zpříjemnili poruchou dobíjení autobaterie, díky čemu jsme do Prahy dojížděli bez posilovačů a téměř bez světel, až jsem se z obyčejného spolujezdce, který zcela nevinně hodlal sledovat zápas ligy mistrů Porto – Liverpool, proměnil téměř v navigátora rallye.

Dojeli jsme. Háček spočíval v tom, že jsme tímtéž autem chtěli následující ráno vyrazit směr Calais, protože můj Ford zrovna taky nebyl v kondici. Naštěstí se ukázalo, že závada spočívá pouze v prasklém řemeni, který jsme ještě večer objednali a hned zrána pro něj Kuba vyrazil do Auto Kelly. Výměna proběhla, ale baterie byla samozřejmě vybitá. Ještě že máme po ruce druhé auto! Dotlačili jsme Forda k Boře a přes kabely nastartovali. Řemen spadl! Toto se opakovalo ještě jednou. Napotřetí už jsme si dali záležet a řemenu již nepovolili žádné vybočení. Záložní varianty, které jsme od večera osnovali, jsme tak nemuseli využít a s mírným zpožděním oproti původnímu plánu jsme vyrazili.

Cesta na trajekt proběhla nečekaně svižně, takže jsme se dokonce vrátili do kolejí původního plánu. V Calais jsme hodlali dotankovat, protože lordům a sirům z Británie se nedostává sluhů, kteří by jim rozváželi pohonné hmoty na čerpací stanice; přibalili jsme si dokonce i dvacetilitrový kanystr nafty jako pojistku (později jsme v Anglii opravdu viděli fronty i zavřené benzinky). Jenže nápad tankovat až na posledním možném místě se záhy proměnil ve svižnou vyhlídkovou jízdu potemnělými ulicemi přístavního městečka Calais ve snaze nalézt pumpu, a) na níž by mohl natankovat obyčejný smrtelník, b) která by existovala ve skutečnosti a ne jen na Google mapách. Magické číslo tři však nezklamalo, a dokonce se nám i podařilo stihnout zamýšlený trajekt.

Nevěděli jsme, co očekávat od celní kontroly, kterou nám uchystal sám slavný Brexit. Na francouzské straně kanálu nám pouze nahlédli do auta a do lodě. Na ostrovní straně to samé obohatil oficír dotazem na účel naší návštěvy a kolik s sebou vezeme tabáku. Kromě pasů žádné další doklady a poklady celníky nezajímaly.

Pár hodin jsme si zdřímli v autě na parkovišti někde pod Londýnem, protože nás ráno čekal povinný popříjezdový šťour-hon na koroňáka, který jsme si zaplatili u letiště Gatwick. Odjezdový test a potvrzení o očkování jsou prostě Britům málo, a tak tam testovací byznys jenom kvete. Co ale můžu říct najisto, je, že jsem v té době rozhodně žádný exemplář proslulého viru v sobě neměl, protože jinak by ho mrs. šťouračka jistojistě vydolovala. Vzhledem k tomu, že mě lechtala až v krku, a to dokonce nadvakrát, mohla považovat za štěstí, že se blíže neseznámila s mojí snídaní. Navazující vrtání v nose už bylo skoro za odměnu.

Hayling Island nás uvítal větrem. Spoustou větru. Závěr mohl být pouze jediný: odklad na další den. Kuba tak dostal čas pomazlit se svým novým miláškem, kterého nám přivezl Dave Hall – karbonovým pněm, od letošního roku oficiálně povolenou novinkou. Bude však potřebovat ještě trochu vybrousit, a tak jsme se rozhodli prozatím ho nevyužít. Následoval přesun do dvě míle vzdáleného kempu, kde jsme za auto-clonou rozbili své skrovné tábořiště, čítající jeden stan, a volné odpoledne jsme vyplnili návštěvou jedenáct a půl míle vzdálené zchátralé věže Racton Ruin. Ne že by tam z mého pohledu bylo moc co vidět, ale potřebovali jsme nějak zabít čas a narychlo jsme nic jiného nevymysleli. Ještě jsme si obhlédli Hayling Island, kde byla mimo jiné za druhé světové umístěna protiletecká baterie a trénovali zde příslušníci průzkumných oddílů COPP – Combined Operations Pilotage Parties (využívali přitom samotný klub!). Večer, přestože se nezávodilo, jsme se s ostatními Fireballisty sešli v klubu na losovačku o sponzorské ceny. Tím jsme první ze čtyř dnů mistrovství uzavřeli.

Pátek, druhý závodní den, sliboval silný, ale přijatelný vítr. Poté co jsme se uchystali na vodu, nás proto vyvěšení vlajky AP poměrně zaskočilo. Zpráva zněla, že musíme počkat, až na konec přílivu. Po asi dvou hodinách jsme se dozvěděli, že budeme ještě aspoň hodinu vyčkávat, protože je bar stále šílený. Ano, bar. Ale ne že by se čekalo, až se závodní komise vypotácí z nálevny, přestože jsem si sám nebyl významem spojení Chichester Bar zcela jistý, když jsem se s ním poprvé setkal. A jestli mu vůbec rozumím nyní, má jít o jakousi hradbu písku, která se nachází na cestě mezi mořem a přístavem a v nesprávný čas dokáže přichystat epesní vlnky. Ve hře byla ještě varianta, že bychom jezdili jen karuselové rozjížďky, nahoru a dolů, v přístavu; k tomu se naštěstí komise uchýlit nemusela. Důležitá informace potom zněla, že se při výjezdu na vodu máme držet při břehu Hayling Islandu a pokračovat na jih, dokud nemineme dva majáky, Chichester Bar a West Pole. Teprve pak se můžeme vydat na západ, kde se mělo na okruhu Alfa ten den závodit.

Někdy po jedné hodině jsme konečně vypluli a dle instrukcí se zdárně dostali až ke startu. Cestou z přístavu jsme narazili na pár pořádně strmých vln, za jejichž hřebenem následoval prudký „volný pád“. První koupačky jsme zahlédli ještě před startem, a navrch i jeden zlomený fireballský stěžeň – pokud je mi známo, byl naštěstí i poslední. Start si odbyla nejdříve třída 505, která měla zároveň s námi svůj Evropský pohár. Pro nás komise přichystala trať karusel-trojúhelník. Do první rozjížďky jsme z čáry vyrazili nalevo a už v půlce stoupačky bylo jasné, že nešlo o správnou volbu. Výrazná změna zprava nás odsoudila do hloubi pole. Na spinakr, kdy byl z karuselu vlastně raum, jsme snad nikoho nepředjeli a druhá stoupačka byla ryze „autobusoidní“, takže jsme si po následných dvou bočácích přivezli do cíle jedenáctou pozici. Pro začátek nic moc.

Při druhém startu profrčeli pravobokem všem před čumáky mladí britští sedmaři, kteří si odskočili poprvé vyzkoušet Fireball, a nebýt koupačky po vytažení spinakru ve druhém kole, nikdo by je nedohnal. Navíc jsem později zjistil, že vedli i první rozjížďku, ale i v té hodili kachnu. Když se k tomu přidají pozdější dvě první místa z celkových pěti rozjížděk, asi jsou kluci opravdu trochu jinde. Sám si z téhle rozjížďky už moc nepamatuju, jen že jsme ty převržené sedmaře se spinakrem minuli a dovezli tak velmi pěknou čtyřku za třemi posádkami, které tvořily trio hlavních favoritů.

Ve třetí rozjížďce jsme se pohybovali někde na hraně první desítky, vyšla nám však druhá stoupačka, kdy jsme se po pravém křídle prosmýkli na pátou příčku, a tu jsme udrželi až do cíle. Vybavuje se mi dojezd na návětrnou bójku z toho druhého kola, kdy jsme dokázali stáhnout a zakrýt lodě, které by jinak a za běžných okolností skončily před námi, díky přejeté lay-lajně – jó, silnější vítr má svá vlastní pravidla.

Ze samotné jízdy jsme si odnesli dva poznatky: Po jednom startu – buď druhém, nebo třetím – jsme se octili v pozici těsně za Davem Hallem a pod ním Mattem Brugem (konečné čtvrté a první místo). Trochu jsme už na ně ztráceli, ale rychlostně to s námi nevypadalo špatně, vcelku jsme se jich drželi. A jak tak koukám na kosatku a v zorném poli mám shodou okolností Davea, uvědomuju si, že já neustále tahám za otěže, přitahuju a povoluju, přičemž i Kuba se několikrát na hrazdě přitáhne a povolí, zatímco Dave s plachtou skoro vůbec nehýbá a jeho kosatník Paul si v klídku visí. „Ty v*le, on prostě jenom jede, zatímco já dřu,“ odplivl jsem si (to ta slaná voda). Přinutilo mě to soustředit se víc na citlivější práci s kormidlem, a byť nemůžu tvrdit, že bychom rázem jeli plynule jako oni, nějaký efekt to přeci jen mělo. Jinak musím přiznat, že jsem byl mile překvapený, jak se nám vcelku dařilo nenechávat si příliš ujet ani ty největší bouráky. Druhý poznatek byl ještě zřetelnější, protože se projevoval výraznou ztrátou metrů, ale návod k odbourání tohoto nedostatku jsme bohužel nenalezli. Na karusel při tak silném větru a hlavně ve vlnách bylo potřeba jezdit zadobokem. Zatímco však britští kosatníci se pověsili na hrazdu a kormidelníci je tam i při surfování po vlnách bez obtíží udrželi, Kuba musel při naší snaze o surfování opakovaně slézat a vylézat a do toho jsme ještě často ztráceli rychlost. Kdybych měl poukázat, kde nás nejvíc tlačila bota, pak to bylo určitě na tyto spinakrové kurzy.

Páteční večerní program měla obstarat valná hromada místního fireballského sdružení, obligatorní losovačka a prezentace mistrovství světa 2022 v Irsku od jediné irské posádky, která se na Hayling Island vypravila; byť informace o prezentaci pocházela pouze z jednoho emailu a nic víc jsme o ní neslyšeli. Protože nás však po závodění dohnal hlad, nejprve jsme se zajeli do kempu najíst. Přinejhorším přijdeme o místní valnou hromadu, říkali jsme si. Omyl. Když jsme se do klubu vrátili, pouhých čtyřicet minut po čase zahájení valné hromady, veškerý program byl už zjevně u konce, a to včetně prezentace MS, jak jsem se druhý den dozvěděl z denního reportu. Že všechno smáznou takhle rychle, jsme jaksi nepočítali.

Předpověď slibovala na sobotu větru přehršel. Náš stan v nechráněném kempu prozatím odolával, ale nechtěli jsme pokoušet své štěstí, rozhodli jsme se ho ráno, kdy mělo foukat málo, asi jen do 10 m/s, sbalit a poslední noc přečkat v autě. Předem jsem si vyzkoušel, že se na sklopenou sedačku spolujezdce v Boře natažený tak akorát vejdu! Když jsme potom přijeli do klubu, myslím, že už na stožáru visela vlajka AP na A. V podstatě bylo každému dopředu jasné, že se závodit nebude, takže je mohli s čistým svědomím vyvěsit ještě v noci. Celý den jsme strávili zavření v klubu, ale nutno říct, že je to velký klub a nic nám tam nechybělo. Když pominu přízemí s šatnami, recepcí a tak dále, nachází se tam prostorná jídelna, kuchyně, nabízející menu o několika jídlech zvlášť na oběd i večeři, bar (opravdový) a z jeho druhé strany jakási klubovna zvaná „Over 18s Bar“, kde jsme se po celý den schovávali. A že bylo před čím: opakované lijáky a k tomu vítr, jemuž v nárazech naměřili až 48 uzlů. Vyjet si v tom mohli dovolit akorát surfaři.

V sobotu byla pro nás závodníky přichystána kari večeře. Seděli jsme sami u stolu pro čtyři, protože nepatříme mezi největší bouráky, co se socializace týče (až měl Dave Hall starost, jestli jsme v pohodě, když tam trávíme celý čas jenom takhle ve dvou), a zatímco jsem si šel přidat, přisedl si mezitím ke Kubovi jeden britský závodník z 505ky. Když jsem se vrátil, představil se mi jako Andy. Záhy se k nám připojil i jeho kosatník. Chvíli jsme si povídali a z Andyho vypadlo, že do roku 2009 jezdil na Fireballu. Pamatoval si mimo jiné Mufa a Skořku. Když jsem si druhý den podle čísla lodě našel jeho jméno, zjistil jsem, že se jmenuje Andy Smith. Ti z vás, kdo na Fireballu pamatují víc než já, se nejspíš ani koukat nemusí, ale když se podíváte na výsledky před rokem 2009, zjistíte, že nějaký Andy Smith (a jiného jsem neobjevil) vyhrál v letech 2003 a 2006 mistrovství Evropy a v roce 2004 dokonce mistrovství světa v Austrálii. Muf byl mimochodem ve dvou z těch závodů druhý, takže jsou to staří známí z bedny.

Vítr se měl v noci na neděli zmírnit, ale přes den potom opět nabývat na síle. Komise proto posunula start na půl desáté, abychom stihli něco odjet, než nás silný vítr vyžene zpátky na břeh. Závodit jsme tentokrát měli na okruhu Charlie, takže zamířit od majáků na východ. Na poměry závodu byl vítr po ránu opravdu ještě mírný. 505ky vyrazili na trať, ale nám se nepodařilo ani na druhy, již černý, pokus vystartovat a pole o pár lodí prořídlo; jedna z nich nás při startu kryla, takže jsme si možná připsali špetku štěstí. Třetí pokus odstartovat už vyšel. Nepamatuji si přesně, jak jsme stoupačku jeli, ale určitě ne špatně, protože nahoře nám patřilo druhé místo za mladými sedmaři. O příčku jsme se propadli, když nás na neoblíbený karusel předjel pozdější vítěz Matt Burge. Žádné další drama jsme ale nepřipustili a do cíle jsme spokojeně dovezli trojku.

Do druhé rozjížďky už přifouklo, ale ještě se dalo jet. Tato první stoupačka je jedna z mála, kterou si ještě vybavuju; ono jich teda v pěti dvoukolových rozjížďkách zase tolik nebylo, a hlavně – byla to naše poslední. Zamířili jsme doleva za sedmaři, kteří už tehdy neomylně směřovali za další jedničkou. Asi ve třetině stoupačky jsme obrátili na pravobok a nezdálo se, že bychom se nahoře měli přiblížit stejnému umístění jako v předešlé rozjížďce. Kurz se však pomalu kazil, čehož jsme se rozhodli využít, a ještě jsme si přitočili doleva. To bylo šťastné rozhodnutí, třebaže později přišlo vniveč. Docela mě udivilo zjištění, že jsme se nahoru znovu dostali jako druzí nejrychlejší. Potom však přišel kámen úrazu. Při halze jsme si chtěli dát záležet, jenže jakmile plachta přeletěla, vítr se nás nemilosrdně chopil a bez nároku na obranu nás povalil na bok. Nepodařilo se nám loď postavit včas, jeden pokus vedl akorát k převrácení na druhý bok, takže jsme se rozhodli, že rozjížďku nedojedeme a spinakr sbalíme ještě se stěžněm ve vodě, abychom si ušetřili starosti. Díky tomu jsem za okamžik zjistil, že na pravém boku zůstal dotažený twinning – o příčině převrácení jsem měl od té chvíle jasno.

Se stěžněm trčícím již do správného směru jsme se pustili po větru ke startu. Na dotaz nám nicméně komise oznámila, že další rozjížďka se už nepojede. Později po vyhlášení, když jsme jí byli představeni jako „ti čeští Fireballisté“, paní hlavní rozhodčí s pobaveným výrazem zareagovala: „Vy jste ti, co v tom chtěli jet ještě jednu rozjížďku.“ Vysvětlil jsem jí, že jsme si jenom ověřovali, zda se ještě pojede, a že si myslím, že to bylo dobré rozhodnutí, za což mi poděkovala.

Konečné výsledky nám přiřkly páté místo, na shodu s šestým a o bod před sedmým. S takovým výsledkem v takových podmínkách musíme být spokojeni, i když s trochou štěstí (rozuměj: bez koupačky v poslední rozjížďce) to mohlo to být i o stupínek lepší. Kdy proběhne vyhlášení výsledků, jsme se nikde nedozvěděli, takže bychom ho bývali prošvihli, kdybychom si zrovna v  jídelně nedávali oběd a nezaslechli opakovaný potlesk ze sousedního baru. Popravdě by to bylo celkem drahé prošvihnutí. Na závěr, po předání cen ve všemožných kategoriích, došlo na losování vítěze voucheru na spinakr Hyde Sails. Pravidla byla stejná jako při předešlých losováních – výherce musel být přítomen. Z první vylosované posádky nebyl nikdo, z druhé taky ne. Do třetice se štěstí usmálo na nás. Můžu tedy konstatovat, že trajekty se de facto zaplatily.

Protože jsme se z Doveru měli na kontinent přeplavit až v noci, měli jsme volné odpoledne. Kuba vyrazil na prohlídku nedalekého Portsmouthu se slavnou Spinnaker Tower, kterou jsme zřetelně rozeznávali i z vody, zatímco já měl na programu sledování fotbalových zápasů. Když probíhal první, vstoupil do jinak opuštěného Over 18s Baru starý manželský pár a začal se ochomýtat kolem nádherného modelu 505ky 1:10, který zde byl vystavený. Z předešlého dne jsem věděl, že jeho tvůrce má taky model Fireballa a že sám dokonce pracovával pro Jacka Chippendalea, což byl mimo jiné první stavitel Fireballů. Bylo snadné dát si jedna a jedna dohromady a domyslet se, že ten pán je sám tvůrce modelu. Když se potom s paní jali vracet na původní místo nábytek, který kvůli modelu trochu poodsunuli, nabídl jsem jim pomoc. Nakonec jsme si několik minut povídali, o Fireballech, o jeho práci pro Chippendalea, kde začínal v patnácti letech jako učeň výrobou kormidel a ploutví pro Cadety, a taky ho zajímalo, jaké lodní třídy se u nás jezdí. Jeho model Fireballu bude vystaven na Hayling Islandu příští rok při příležitosti speciálního závodu na oslovu šedesátého výročí vzniku naší lodní třídy, protože právě v přístavu Chichester Harbour podstoupil prototyp Fireballu svou vůbec první plavbu.

No, jak se tak dívám, zdá se, že mi „trochu“ ujela ruka. Ale měl jsem pocit, že je stále o čem psát, a protože už nemáme příležitost setkat se na nějakém závodě, kde bychom vám naše dojmy mohli zprostředkovat napřímo, třeba vy, koho příhody z našeho výletu zajímají, tenhle referát uvítáte. Jachtingu nebylo mnoho, zvlášť když nám dvoukolové rozjížďky v silném větru zabraly jen o málo víc než půl hodiny, ale na nedostatek zážitků si přesto stěžovat nemůžeme. Když se za naší výpravou ohlédnu, jsem rád, že jsme ji podstoupili. A to je podle mě to hlavní.

Konečné výsledky: http://www.hisc.co.uk/media/15038/fireball-nationals.htm